Osmačtyřicítka Ostrava

Výprava na Štramberk

Tento víkend nás se Zoubkem (vůdkyně oddílů) čekala docela velká výzva. Byla to naše první akce, které jsme se účastnili společně, první akce, na kterou se k nám přidala skautka z Portugalska a první společná akce chlapců a dívek. A zároveň první akce, na které jsme chtěli s dětmi udělat velký dobrý skutek. Na počátku jsme netušili, jak to všechno dopadne… a jak to tedy nakonec dopadlo?
 
Skautujeme s Portugalkou
Co znám Zoubka, tak často mluví o propojování se zahraničními skauty – vidí v tom veliký smysl a já jí po této víkendovce skláním poklonu, neboť jsem ten smysl poznal díky vlastní zkušenosti. Joana je studentka z Portugalska, která přijela na půl roku studovat do Ostravy a ozvala se ostravským skautům, zda by jí neukázali, jak se tady skautuje. Zoubek se této příležitosti ihned chytla a tak se stalo to, že Joana s námi jela na naši první výpravu. Děti byly zpočátku ostýchavé, neboť ač se učí ve škole anglicky, tak zřejmě neměly dostatek odvahy se s Joanou začít bavit. Byl to pro ně nový člověk, ovšem zároveň i mluvící cizí řečí a proto z velké části dělala Joaně společnost Zoubek a já jí přiležitostně sekundoval. Jaké bylo ovšem naše přijemné překvapení, když na závěrečné cestě na vlak začaly s Joanou mluvit i některé ze skautek. Ostych opadnul a najednou se děti mohou procvičovat v angličtině a poznávat skauting ze zahraničí – a v tak přirozeném prostředí. A když při loučení Joanu spontánně objala naše rádkyně Torpédo, věděli jsme, že jsme pro naše skauty udělali něco velkého. A pro Joanu taky.
 
Učení příkladem
Osobně věřím v to, že jít příkladem je jeden z nejlepších způsobů výchovy. Je to způsob, který často nemá okamžité výsledky, ovšem když důsledně vytrváme, pak jsou ty výsledky dlouhodobé a o to větší. Občas se mi ovšem stane, že mě lidé kolem překvapí ihned. Týden před výpravou jsem se byl podívat na místa, které navštívíme a tak jsem věděl, že u ohniště, kde jsme si opékali špekáčky je docela nepořádek. Vzal jsem tedy s sebou pytel na odpadky, abychom společně mohli ohniště uklidit. Když jsme přišli na místo, začala Zaoubek a já uklízet odpadky a s potěšením jsme sledovali, jak se některé děti k nám spontánně přidali. Nakonec to dopadlo tak, že cestou na vlak děti samy začaly sbírat odpadky po okolí a dávat je do pytle. Díky tomu jsme nasbírali jeden celý pytel odpadků a vyhodili ho do koše. To jsou okamžiky, kdy si já osobně říkám, že ten skauting skutečně dává smysl. Nebylo potřeba žádného slova, žádného příkazu. Prostě jsme začali se Zoubkem uklízet a děti se samy přidaly.
 
Všichni toužíme po přijetí
Na výlet s náma jela i jedna skautka, která k nám nastoupila teď v září. Byla to její první výprava a hned zpočátku bylo vidět, že se mezi námi necítí dobře. Možná nemá ráda nové prostředí, možná se tam necítila dobře, možná měla jen špatný den. Nevíme. Zpočátku celého výletu se spíš držela stranou, občas měla i slzičky v očích. Bylo nám z toho se Zoubkem smutno, neboť jsme nevěděli, jak jí pomoci. Jaké bylo naše překvapení, když jsme jí asi za hodinu procházky ve Štramberku uviděli usměvavou a spokojenou. Cestou se totiž připojila ke Karlosovi a Torpédu (naši dva rádcové) a díky tomu, jak k ní přistoupili, tak se skautka zřejmě uklidnila a celou výpravu si nakonec náramně užila. Naši rádci nám řekli, že vůbec netuší, co udělali, že se takto její nálada změnila. No já si myslím, že velkou zásluhu na tom mělo minimálně to, že jí mezi sebe přijali a že se k ní chovali tak, že se cítila součástí party. Pomohli jí tím, jací Karlos a Torpédo jsou.
 
Pozdravy do nemocnice
Součástí naší střediskové vize je také dělat věci s přesahem – věci, které jsou jaksi důležitější, než peníze a honba za novějším mobilem či počítačem. Na zahajovačce jsme uklízeli kolem lomu, kde jsme přespávali a nasbírali tam 4 pytle odpadků. Tentokrát jsme se rozhodli, že budeme šířit radost. Dětem jsem přečetl příběh o skautovi, jehož bratříček leží v nemocnici, nevypadá to s ním dobře a skauti celého oddílu se rozhodli, že mu napíšou pozdrav, ať se brzy vyléčí. Tímto příběhem jsem děti chtěl namotivovat, ať uděláme něco podobného. Našim skautkám a skautům jsem po přečtení příběhu ukázal pohlednice 48. oddílu a navrhnul, abychom taky poslali do nemocnic pozdrav pro děti, které tam teď leží a nemají tolik štěstí, aby byly zdravé. Jaké bylo mé příjemné překvapení, když jsem viděl, jak se všichni do úkolu pustili a nakonec jsme zpět dostali 25 pozdravů pro děti v nemocnicích z celé ČR. Někteří napsali až 4 pozdravy!
 
Po výletě nám ještě poděkovala jedna maminka a napsala nám, že její skaut-nováček byl z výletu nadšený.
 
Za sebe Vám mohu říct, že tolik pozitivní energie, které se kolem této akce vyrojilo jsem sám nečekal a jsem tím velmi přijemně překvapený. Naši rádcové jsou nadšení a plní energie do další práce.
 
Na závěr si dovolím malou ochutnávku z příběhu, který jsme dětem četli na výpravě:
Ve čtvrtém kole chytal Boxer, který se k nám do oddílu přidal před půl rokem. Dovedl ho Ďůlek, byli to totiž spolužáci ze školy. Boxer je z nás nejvyšší a má plavé, nakrátko ostříhané vlasy. Boxer byl zpočátku nesmělý a chvíli mu trvalo, než mezi naši partu zapadnul. Přezdívku dostal na táboře, kde jsme také zjistili, že je velmi silný – rád pracuje na svém těle a tak pravidelně posiluje. Boxer nezkazí žádnou legraci a často nám vypráví různé vtipy a vymýšlí blbiny, často ale taky na schůzkách vyrušuje. Boxer dnes neměl svůj den a takto jsme ho viděli poprvé. Zavázal si na oči šátek a zcela bez energie se pustil do hry. Až v tento okamžik jsem si uvědomil, že Boxer se dnes nechal vyřadit z každého kola, jako první. Všímavost – jak důležitá vlastnost to ale je, pomyslel jsem si. Tolik věcí jsem předtím přehlížel, až mě to samotného překvapilo. Když hra začala, všichni byli natěšeni, ovšem Boxer hrál jaksi bez energie. “Tak hrááááj, Loudo”, zakřičel na něj Mourek. “Že mě nechytíš?!” křičeli na něj i ostatní kluci s úsměvem na tváři. Boxer ovšem jen tiše stál u stolu a do hry se moc neměl. “Tak budeš hrát, nebo ne?”, zakřičel na něj vyčítavě Vajda, jenže Boxer, jako by tu s námi vůbec nebyl. Když jsem se na něj lépe podíval, všiml jsem si, že se mu začala třást brada – ihned jsem poznal, co se v něm dějě – chtělo se mu brečet, ale dělal všechno proto, aby to na něm nebylo poznat. “Viš co, Boxere, ty raději nehraj. Jdi se léčit”, zakřičel na něj Šikulka a v tu chvíli Boxer z hlavy strhnul svůj šátek a utekl. “Jéééžiš, to je debil”, “Zkazil nám hru”, “Co se to s ním děje?”, “Dnes s ním není žádná legrace”, říkali zklamaní kluci a všechnu vinu házeli na Boxera. Ha! Grizzly říkal, že mezi námi je jeden kamarád, kterého něco hrozně trápí, ale nechce o tom mluvit!, pomyslel jsem si. Boxer! Ihned jsem vypadl z klubovny a začal ho hledat.
 
Procházel jsem všechny místa, kam mohl jít, ale nedařilo se mi ho najít. Nakonec jsem otevřel dveře na záchod, kde jsem jen nahlédl, ovšem ani tady nebyl. Když jsem dveře zavíral, uslyšel jsme lehké vzlyknutí. Takové to vzlyknutí, které se snažíte zatajit, ale nedaří se to. “Boxere? Co se děje?”, zeptal jsem se směrem ke dveřím do kabinky, kde Boxer byl. Odpovědí bylo jen další vzlyknutí. “Grizzly říkal, že je mezi námi někdo, koho něco trápí, ale nechce nám to říct. Co se děje?”, zeptal jsem se podruhé. “Nic se neděje”, řekl Boxer a do toho se hlasitě rozbrečel. Už to v sobě totiž nemohl udržet. Nevěděl jsem, co mám dělat, byl jsem z toho velmi v rozpacích. Stál jsem tady na záchodě a poslouchal, jak Boxer nekontrolovaně brečí a zdálky se ozývá hlasitý smích kluků. Zřejmě pořád hrají Medvěda. “Boxere, co se děje? Trápí mě, že tady brečíš a rád bych Ti pomohl.”, zeptal jsem se a sám jsem cítil, jak se mi chce brečet. Najednou jsem uslyšel, jak v kabince někdo vstává a pomalu odemyká dveře. Když Boxer otevřel dveře, uviděl jsem jeho tváře, které byly celé mokré od slz. Jiskra z očí, kterou tam vždycky měl, byla pryč. “Co se děje?”, zeptal jsem se ho.
 
“Můj bráška je nemocný. Můj malý bráška je těžce nemocný a leží teď v nemocnici. Maminka mi říkala, že neví, jak dlouho tam bude a já se bojím, že o něj příjdu! Doma mi o tom nechtějí nic říct, jen tam všichni brečí a říkají, že neví, jak dlouho tady s námi ještě bude. Je to moc zlé. Tak jsem chtěl přijít sem, abych přišel na jiné myšlenky, jenže ono to nešlo. A když pak Šikulka řekl, abych se šel léčit, tak jsem si zase vzpomněl na brášku a nevydržel to. Je to debil, ten Šikulka! Nikdo z nich vůbec nechápe, co se děje. A je jim to jedno. Jenže můj bráška teď umírá a oni…”, Boxer tu větu ani nedokončil a rozbrečel se. V těchto situacích nevím, co mám dělat – nikdy jsem nic podobného s nikým neřešil. Dal jsem Boxerovi ruce kolem ramen a pak mě to trklo! “Počkej tady, Boxere!”, odběhl jsem rychle do klubovny a klukům v rychlosti řekl, co se s Boxerem děje a taky jim řekl o svém nápadu. “Hej, my si tady hrajeme na Medvědy a ani jsme si nevšimli, že Boxer se trápí. Jen jsme mu vynadali, když Medvědy nechtěl hrát. Ale jeho bráška teď hraje jinou hru – hru o svůj vlastní život. My mu pomoct nemůžeme, ale můžeme ho alespoň potěšit. A potěšit Boxera. Pojďme jeho bráškovi napsat pozdrav od nás všech!”, řekl jsem a všiml jsem si, že Šikulka se teď cítil velmi špatně a ihned vyrazil za Boxerem. Ó, jak je to všímání si věcí kolem nás důležité, opět jsem si uvědomil. Jak jsem se později dozvěděl, šel se mu omluvit za to, jak necitlivě mu řekl, aby se šel léčit.
 
Všichni jsme tedy zbytek schůzky věnovali výrobě pozdravu pro brášku od Boxera. Ani nevíte, jakou jsem měl radost, když jsem na konci schůzky uviděl, že se Boxer usmíval, když jsme mu dávali pozdrav pro jeho brášku. Každý z nás mu podal svou skautskou levici a omluvil se mu. Viděl jsem na něm, jak se Boxerovvi ulevilo a byl jsem za to moc rád.